Hledání ryzího společenství

Bylo mi 14, když mi už nestačilo jenom chodit každou neděli ráno na mši. Chtěla jsem být v církvi víc aktivní. Proto jsem začala spolu s jinými dospívajícími chodit každou sobotu k našemu knězi učit se víc o Bohu. Bylo to pro mě velmi zajímavé, protože jsem tak, mimo nedělní rituál mše, mohla navázat osobnější vztah s naším kazatelem.

Scházeli jsme se v jeho domě, kam za ním často chodili lidi si s ním krátce promluvit. Jednoho dne jsem ale zaslechla našeho kazatele, jak se s někým baví o tom, co to s ním dělá, když různé ženy stojí v řadě na přijímání “těla Kristova”. Způsob, jakým o tom mluvil, mě hodně znepokojil. Myslela jsem si, že právě on byl ten, kdo mi pomůže najít cestu k Bohu. Jeho výstup mě ale hluboce zklamal a úplně podlomil mou důvěru. Už jsem nevěřila, že by tento člověk měl něco společného s Božím knězem.

Tehdy jsem přestala chodit do kostela. Dlouho jsem se o tom bavila se svým otcem a snažila jsem se mu to vysvětlit. Řekla jsem mu, že nemůžu věřit v jeho Boha, protože v hloubi svého svědomí jsem věděla, že Bůh je láska a že je čistý a neposkvrněný. A to nešlo dohromady s tím, co jsem zažila. K mému překvapení mě můj otec k ničemu nenutil a dovolil mi následovat mé srdce.

V mém městě za řekou byla katedrála. Pamatuju si, jak jsem tam někdy chodívala, když tam nikdo nebyl. Dívala jsem se kolem a v hloubi stále doufala, že Bůh je tu přítomný a přála jsem si, aby mi promlouval do srdce. Jednou jsem tam zase šla a sedla si do lavice. Najednou jsem tam uviděla našeho kazatele. Byl překvapený, stejně jako já. Začal se mě divným způsobem vyptávat, co tam dělám. Z nějakého důvodu mě ale úplně vyděsil a já jsem od něho rychle utekla… Podivné setkání… při mém hledání Boha.

Později, když mi bylo tak 17 nebo 18, jsem četla knížku od Lanzy del Vasto o “komunitních církvích”. Myšlenka, že věřící by měli být spolu, pracovat spolu a jíst spolu, mě zaujala. Našla jsem místo, kde bych mohla něco takového zažít a zjistila, kolik musím zaplatit, abych tam mohla na nějakou dobu pobýt. Lidé tam byli rozdělení do několika pracovních skupin a pak tam byla skupina “ticha”, kde si lidé jen četli, přemýšleli a rozjímali o životě. Tahle skupina mě přitahovala nejvíc, protože jsem tak mohla mít čas zamyslet se nad svým životem. Pobyla jsem tam nějakou dobu.

Jednoho dne jsme byli svolaní dohromady a měli jsme jít na dlouhou procházku. Místní okolí bylo nádherné – hory, stromy, čerstvý vzduch. Po cestě jsme narazili na pár pramenů s čistou vodou, kde jsme se napili a šli jsme dál. V jednu chvíli si mě ten, kterého jsem považovala za našeho vůdce a pastýře, zavolal k sobě a řekl mi, že se mu líbím a jestli bych s ním nechtěla jít… “Ne! Ne!” křičelo mé srdce! Rychle jsem od něho utekla. Co všechno může dneska potkat mladou ženu? Proč mi povídají o Bohu a přitom žijí tak nemorálně? Proč je tak těžké najít něco opravdového a nejen povrchní… Jestli je tu někdo, kdo zná Boha, určitě musí být jiný.

To byl čas, kdy jsem došla k názoru, že Bůh neexistuje, anebo lépe řečeno, že nevím, jak Ho najít. Byla jsem v té době hodně zmatená a nevěděla kudy kam. Věděla jsem, že můj otec si přál, abych se stala doktorkou. Řekla jsem si, že po šesti letech studia medicíny bych se mohla specializovat na psychiatrii a tak snad najít odpovědi na mé otázky o životě, na které nikdo neznal odpověď. Odkud přicházejí všechny moje myšlenky? Tolik jsem chtěla vědět, proč jsem naživu, proč je na světě tolik utrpení, proč musí lidé zemřít, proč jsou na světě chudí a bohatí, proč jsou války… atd atd…

Po druhém roce studia už jsem to ale nevydržela. Nemohla jsem vystát ty přednáškové sály plné lidí, kde člověk nemůže ani zvednout prst a na něco se zeptat, když nerozumí. Nejhorší ale byly “praktické hodiny”, kde jsme museli pracovat s mrtvými těly. Spolužáci se jenom smáli, měli různé vtípky a komentáře. Nechápala jsem, jak mohli být tak “chladní”? Byla jsem naplněná hrůzou už jen z toho silného zápachu všech chemikálií, kterými byla těla napuštěná, aby neshnila.

A tak jsem znovu utekla. Má touha po Bohu mě však stále neopustila. Odešla jsem pryč z města a chtěla jsem poznávat přírodu a jiné země, lidi a jiné způsoby života. Ve francouzských Pyrenejích jsem potkala svého manžela. Tam jsme spolu, ještě s jinými lidmi, začali společně žít v týpíčkách. Život v indiánském týpí mě bavil. Ta krása byla v jeho jednoduchosti. Přežít jen s tím základním pro nás bylo výzvou. Byli jsme mladí a potkávali jsme další, kdo se snažili uniknout všednímu městskému životu a toužili žít s přírodou a s jinými lidmi a být součástí malé “horské vesničky”. Občas jsme se stěhovali z jedné hory na druhou jen s koňmi. Byla to každopádně úžasná zkušenost. Naučila jsem se jíst divoké rostliny. Taky jsme si vyráběli vlastní mouku a chleba. Měli jsme kozy na mléko a učili se, jak si obstarat dřevo na oheň. Naše týpý jsme si šili sami v ruce, spřádali jsme vlnu a šili si oblečení. Naše výrobky jsme pak taky prodávali na trhu. Měli jsme stále co dělat. Milovali jsme přírodu a těšili se z čistých pramenů a řek, z ptačího zpěvu, měsíce a hvězd…, ale… Co se všemi těmi problémy mezi námi? Jaká je budoucnost našich malých dětí? O čem vlastně je tenhle život?

Čekali jsme naše třetí dítě a byli jsme víc a víc sami. Pomalu jsme přestali vkládat naději do tohohle života. Naši “přátelé” byli pryč. Další hora a pak další cesta… snad další naděje?

Dodnes si jasně pamatuju ten moment, kdy jsem se najednou zvedla, vyšla ven z týpí a podívala se k nebi. Úpěnlivé volání mého srdce se rozlehlo po okolí. “Prosím, jestli je někde na téhle planetě opravdová LÁSKA, prosím zaveď mě tam!” Byla jsem zoufalá – neměla jsem už žádnou naději a žádnou budoucnost. Mé otázky zůstaly nezodpovězené. Jedna otázka mě však obzvláště tížila. Často jsem se ptala, když jsem šla spát: “Co se stane, až zemřu? Co je smrt? A k čemu vlastně byl můj život?”

Pláč mého srdce byl vyslyšený! Několik dní na to k nám přišli čtyři muži, kteří nás hledali. Měli za sebou dlouhou a náročnou cestu jen, aby nás našli. Museli překročit velikou řeku a stoupat několik kilometrů do strmých hor. A tam mě našli s mým mužem a dvěma malými kluky u potoka. Všichni jsme byli hladoví, ale tentokrát jsme neměli ani čápaty. “Kdybychom tak měli nějaký chleba,” říkala jsem si v duchu. V tom jeden z těch mužů vytáhl bochník chleba a podal mi ho. “Oh… Díky moc!” Pak se ti muži šli pozdravit s ostatními osadníky a my jsme se šli naobědvat.

Po našem obědě jsme se šli podívat, co se děje. Všichni tam seděli v kroužku a ti čtyři muži povídali o jejich komunitě a o tom, v co věřili. V této chvíli jsem je moc nechtěla poslouchat. Přála jsem si raději poznat jejich ženy. Po krátké návštěvě zase odešli.

Nedlouho na to nás však přišlo navštívit několik manželských párů z jejich komunity. Byla s nimi i žena, s jejíž rodinou jsem jednou žila pár měsíců ve španělských Pyrenejích! Mohla jsem si s ní a s těmi ostatními ženami trochu více popovídat a dostat tak odpovědi na většinu mých otázek. Byla jsem nadšená, že jsem konečně mohla s někým mluvit o svých starostech, hlavně o dětěch a o životě. Pozvali mě k nim, ale můj muž byl pryč, a tak jsem jim řekla, že přijdu někdy jindy spolu s ním, abych se dozvěděla víc. Pak odešli.

Nebydleli daleko. Neměli jsme ale auto ani peníze. Jako zázrakem přišel jednoho rána na návštěvu jeden známý, který znal ty lidi a komunitu. I on je chtěl navštívit. Kromě toho měl auto, peníze na benzín a ochotné srdce nás tam vzít.

Bylo právě 5. listopadu (1989), studený, zamračený den, trocha deště a hřmění. Šli jsme dolů z hor, překračovali potoky a říčky a poslouchali ty “hlasy z nebe“, až jsme nakonec překročili poslední říčku a vyrazili autem. Pamatuju si, jak jsme všichni byli takoví vážní… někde jsme věděli, že nás čeká něco ohromného.

Projeli jsme Pyrenejemi, dorazili do Francie a pak do vesničky Sus. Slunce krásně svítilo a já jsem byla plná očekávání. Vstoupili jsme do komunity v Sus. Přivítali nás vřelým úsměvem a objetím… Wow! Pak nás všechny pozvali do jejich vesnického zámečku, typického pro tuto oblast. Tam nás obklopilo ještě víc lidí a víc vítání a hrneček s čajem a k mému překvapení ve velikém krbu pěkně plápolal hřejivý oheň. Cítila jsem se tolik vítaná všemi těmi lidmi, jakoby mě vítal Bůh sám! Nemohla jsem zapřít, že tihle lidi mají jiného ducha než kdokoli, koho jsem kdy předtím potkala. Večer pokračoval dál rozlučkovou oslavou pro jednoho z nich, kdo se musel vrátit do Ameriky.
A tak to šlo den za dnem a každý den byl sladší než ten včerejší. Všechny mé otázky byly zodpovězené. Oni sami (lidé v komunitě) kdysi hledali a teď to, co našli, nám předali dál, stejně jako mnohým z našich přátel z indiánské vesničky.
Láska je Bůh a Bůh je láska. Láska dává svůj vlastní život pro druhé. Láska, kterou jsme tady našli, je láska, která očišťuje člověka do největších hloubek bytosti od jeho ega. Tím můžeme najít cestu zpátky k našemu Stvořiteli, ve kterém není ani špetka sobectví.

Vítej doma! Láska je náš domov!